„Herec musí být posedlý svým povoláním, musí být osobností, z níž vyzařuje fluidum této posedlosti,“ uvedl František Filipovský, když hovořil o Václavu Vydrovi, významné osobnosti českého divadla dvacátého století.
Václav Vydra, který se narodil v Plzni, pocházel z rodiny vojenského hudebníka a byl samouk, neměl tedy formální herecké vzdělání. Přesto se mu podařilo získat stálé angažmá v plzeňském divadle v roce 1907, kde během deseti měsíců odehrál 48 rolí.
V Národním divadle působil od roku 1922 a v roce 1945 byl jmenován prvním ředitelem této instituce v obnovené Československé republice. Jeho kariéra byla spojena s mnoha významnými okamžiky českého divadla.
Vydra měl tři děti, z nichž nejstarší syn Václav se narodil v roce 1902. Jeho rodinný život byl součástí jeho osobnosti, která byla v divadelním světě velmi respektována.
František Filipovský vzpomínal na Vydrovu osobnost i v souvislosti s jeho chováním při společenských událostech: „Popíjelo se celé odpoledne a k večeru, když Václav Vydra už mluvil staročeštinou, urazil pěstí nejen část dubové desky Voskovcova stolu.“
Vydra byl také členem KSČ od roku 1945, což odráží jeho zapojení do politického a kulturního života země. Zemřel na jaře roku 1953, několik dní před svými 77. narozeninami, a jeho odkaz v českém divadle přetrvává dodnes.
Jeho příběh je příkladem toho, jak osobní vášeň a talent mohou překonat nedostatek formálního vzdělání a vést k významným úspěchům v umělecké sféře.
Václav Vydra zanechal za sebou nejen umělecké dílo, ale také vzpomínky a příběhy, které budou inspirovat další generace herců a divadelníků.